Dnes to působí, jako by umělá inteligence spadla z čistého nebe. Otevřeme počítač a během několika vteřin nám chatbot napíše báseň, nakreslí realistický obraz nebo vyřeší složitý matematický problém. Tempo, jakým se tyto technologie v posledních měsících a letech vyvíjejí, je naprosto dechberoucí. Pravdou ale je, že cesta k tomuto bodu byla neuvěřitelně dlouhá, trnitá a plná slepých uliček. Umělá inteligence totiž nevznikla přes noc. Její začátky byly překvapivě pomalé a často pro samotné vědce i dost frustrující.
Všechno začalo už v polovině minulého století. V létě roku 1956 se na americké univerzitě v Dartmouthu sešla malá skupinka vizionářských vědců, kteří vůbec poprvé oficiálně použili termín umělá inteligence. Tehdy v oboru panoval až bláhový optimismus. Vědci se domnívali, že vytvořit stroj schopný napodobit lidské myšlení bude otázkou maximálně několika let, možná jen onoho jednoho vydařeného léta plného intenzivního bádání. Představovali si, že velmi brzy postaví elektronický mozek, který s námi bude plynule konverzovat. Brzy však narazili na tvrdou realitu.
Zásadním problémem byl hrubý výkon tehdejších počítačů. Stroje v padesátých a šedesátých letech zabíraly celé místnosti, jejich provoz stál obrovské peníze, ale výpočetní síla byla z dnešního pohledu naprosto úsměvná. Dnešní nejobyčejnější chytrý telefon má v sobě milionkrát více výkonu než ty nejlepší superpočítače té doby. Vědci sice měli skvělé matematické teorie a nápady, jak by lidský mozek mohl fungovat v křemíkové podobě, ale chyběl jim hardware, na kterém by tyto složité modely mohli plnohodnotně otestovat.
I přesto se objevily první jiskřičky naděje, které fascinovaly tehdejší veřejnost. V polovině šedesátých let například spatřil světlo světa program jménem ELIZA. Byl to předek dnešních inteligentních chatbotů, který dokázal překvapivě dobře napodobovat rozhovor s psychoterapeutem. Lidé byli naprosto uneseni tím, že jim stroj klade logické doplňující otázky podle toho, co mu sami svěřili. Ve skutečnosti šlo ale jen o velmi chytře naprogramovaný trik s pouhým přehazováním slov ve větách. Samotný program totiž textu vůbec nerozuměl. Stejně ohromující byl i moment z konce padesátých let, kdy počítačový program dokázal porazit člověka ve hře dáma. Tyto drobné záblesky geniality udržovaly sen o chytrých strojích při životě.
Po vlnách velkého nadšení však začala pravidelně přicházet těžká zklamání. Když investoři a vládní agentury zjistili, že stroje stále nejsou schopné smysluplně překládat texty nebo samostatně uvažovat, přestali výzkum dotovat. Těmto obdobím plným nezájmu a škrtů se začalo říkat zimy umělé inteligence. Vždy se vývoj na několik let téměř zastavil. Technologický pokrok ovšem pod povrchem pomalu pokračoval dál, jen nenápadněji. Než jsme se vůbec mohli začít vážně bavit o plně autonomních vozidlech, musela i automobilová technologie projít érou postupné automatizace, jejímž naprostým základem byly zprvu jen obyčejné parkovací senzory upozorňující řidiče na překážku. Podobně tak i vývoj umělé inteligence zkrátka vyžadoval svůj čas a postupné krůčky.
Zlom, který nás dovedl k dnešní revoluci, nastal až v posledních dvou desetiletích ze dvou hlavních důvodů. Tím prvním je drastický nárůst dostupného výpočetního výkonu, zejména díky grafickým kartám. Ty se ukázaly být naprosto ideální pro počítání složitých úloh, které moderní neuronové sítě vyžadují. Druhým důležitým dílkem skládačky jsou data. Umělá inteligence potřebuje ke svému učení obrovské množství informací. Až s internetem jsme začali produkovat tolik textů, obrázků a dat, že měly algoritmy konečně dostatek studijního materiálu. Pomalé, desítky let trvající začátky plné omylů tak nakonec posloužily jako naprosto nezbytná příprava půdy pro raketový start, jehož jsme přítomni právě dnes.
